Pecka

Kostel sv. Bartoloměje – pravidelné bohoslužby:

Středa – 17.00 hod.
Pátek –  17.00 hod.
Neděle –  8.00 hod.
 

Obec
Městys Pecka leží v členité krajině Podkrkonoší v severovýchodní části okresu Jičín nad potokem Javorka. V roce 2007 byla výnosem předsedy parlamentu ČR povýšena na město, v současnosti má kolem 1300 obyvatel. Pecka je oblíbeným místem pro rekreaci – gotický hrad nad obcí, pěkné okolí, kde kopcovitý a lesnatý terén je vhodný pro pěší i cyklisty a v zimě běžkaře.

První zmínka o osadě pochází z roku 1322 a již o šedesát let později (roku 1382) byla osada Pecka povýšena na městečko. Městečku bylo uděleno právo na pořádání tří výročních trhů. Za třicetileté války však bylo městečko vydrancováno císařským vojskem a vzápětí vypáleno Švédy. Další pohroma jej stihla roku 1830, kdy vyhořel i hrad, který již nebyl obnoven v původním rozsahu a následně zpustl. Teprve roku 1940 byly započaty práce, které částečně hrad zachránily. Roku 1833 povýšil Ferdinand II. na přímluvu převora kartouzského kláštera Filipa Buschka městečko na město a přidělil mu znak.

Roku 1890 bylo město začleněno do jičínského hejtmanství, okres Nová Paka. Měl 197 domů, 1322 českých obyvatel. Ve městě byla radnice, pětitřídka, četnická stanice, poštovní úřad, občanská záložna, mechanická pila, mlýn, výrobna člunků a výrobna rukodílného bavlněného zboží. Svěřený statek s pivovarem a myslivnou měl v držení kníže Karel Trauttmansdorff.

Opodál města stály klimatické lázně „V lázních“, které v současné době již nenajdeme. Ještě dnes najdeme v městečku několik původních roubených stavení a přímo v obci se nachází barokní kostel sv. Bartoloměje, který byl původně dřevěný, a který byl roku 1603 byl nahrazen kamenným. Jeho dnešní podoba pochází z let 1748 až 1758, kdy byl přestavěn.
Od 22. června 2007 byl obci vrácen status městyse.

(zdroj: cs.wikipedia.org)
stránky obce: www.mestys-pecka.cz

Součástí Pecky je také obec Vidonice, kde se nachází barokní kostel sv. Jana Křtitele.

Prohlídka kostela
Stručný popis baroka jako architektonického slohu byl vštěpen každému člověku již
v době základního vzdělávání, avšak každému z těchto let zůstalo v hlavě jiné množství
informací. Také kostel může a měl by být pro křesťana truhlicí poznání ze strany slova
vycházejícího z Písma svatého i ze strany zamyšlení nad vlastním životem. Vždyť kde jinde je nám nabízeno se v takové míře uklidnit a poděkovat za věci a události v našem životě
dobré či relativně špatné? Nic nám nenahradí tento jedinečný pocit vzniklý v Božím domě
a ve společenství lidí se stejným zájmem. Můžeme zde všichni odevzdat společně své
nově nabyté zkušenosti Pánu. Ani naše farnost by se bez chrámu neobešla, a proto je
velice dobré věnovat následující řádky místnímu kostelu svatého Bartoloměje, ze všech
stran žlutou barvou volající sakrální stavbě, kde se odehrály důležité události stovek
peckovských občanů a vykonalo velké množství obřadů, které se staly pro tyto občany
zlomovými. Věnujme pozornost tomuto textu, který ani zdaleka nedokáže zobrazit tak
bohatou historii kostela, ale snaží se ji každému zvědavému člověku alespoň přiblížit jako
velice důležitou.

Počněme se zařazením kostela do architektonického stylu. Zjednodušeně se říká, že jde o
kostel barokní. Baroko se zrodilo postupně a nepozorovaně v Itálii ze slohu renesančního.
Záliba v dekoru, rozpohybování prostoru a rozčlenění stavby pomocí bohatých maleb se
poprvé objevily v pro tento sloh přípustné míře v Římě. Konkrétně mluvíme o jezuitském
kostele II Gesù vystavěném již v letech 1568-1575 a navrženém architektem Giacomem
da Vignolem. Tento kostel je považován za počáteční bod mezi barokními kostely vůbec.
Období předcházející renesance je spojeno s oslabením římskokatolické církve a ztrátou
jejího vlivu např. ve školství. Roku 1545 byla Tridentským koncilem započata
protireformace. Právě baroko se skrze své znaky snažilo přiměřeně reprezentovat
církevní i světskou moc a drobnost člověka před Bohem. Cílem bylo zmást a překonat
možnosti smyslů pozorovatele. Stavitelé tohoto období se snažili zahladit jasné kontury a
co nejvíce vyzdobit stěny a změnit je v rozechvělé tvary. S dalšími znaky se však ještě
seznámíme, tentokrát už přímo při prohlídce interiéru, a zjistíme, že náš kostel nesplňuje úplně všechny uvedené parametry.

Náš kostel není jen místem posledního odpočinku hradních pánů, v našem kostele se odehrávají významné životní události občanů – křest, svatba a na konci života pohřeb. To znamená, že byl a je neustále součástí našeho života.

P. Erhard Osmantzik MSF

Pokud si prohlédnete jakýkoliv starý pohled s motivem Pecky s kostelem nebo dávno
zapomenutou fotografii stejně zaměřenou, neubráníte se myšlence, že všechno se mění,
ale kostel si zachovává neustále stejnou tvář. To, že zde mezi námi stojí, není však
samozřejmost. V roce 2023 je tomu už 266 let, kdy byl kostel v dnešní podobě vysvěcen.

Již o roce 1013 je psáno jako o roce, kdy byla na kopci pod nynějším hradem vystavěna
kamenice jako příbytek jednoho mnicha. O dalších letech se nic nedochovalo, až Jan Rohn píše: „Peczka, Farní kostel sv. Bartoloměje, apoštola“. Zmínka vypovídá o tom, že již před rokem 1384 zde stával jistý kostel, který patřil pod děkanát jičínský. Roku 1543 koupil peckovské panství Jindřich Škopek z Bílých Otradovic. Škopkům se připisuje čilá stavební
aktivita na místním hradě. Jan Škopek ho přestavěl na renesanční zámek se čtyřmi
obytnými paláci. V opravách pokračovali i jeho synové, mj. i vnuk Jindřicha, generál
Adam. Adam Škopek nechal postavit v letech 1583-1624 kamenný kostel místo
stávajícího dřevěného. Pozůstatkem po tomto kostele jsou sochy sv. Bartoloměje držícího
svou sedřenou kůži a socha sv. Jana Křtitele. Obě sochy se nyní nacházejí na zpovědnicích pod kruchtou.

Od roku 1604 spoluvlastnili Pecku Škopkové spolu s Kryštofem Harantem, jenž byl
nejvýznamnějším majitelem. Právem je označován jako „člověk renesance“. Byl to
cestovatel, spisovatel, hudební skladatel a jeden z oblíbenců císaře Rudolfa II. Pecku získal
sňatkem s Barborou Miřkovskou ze Stropčic. Druhou polovinu mu kupuje třetí manželka
Anna Saloména Hradišťská v r. 1612. Při příležitosti oslav svých padesátin dal pro místní
kostel ulít zvon s latinským nápisem: „viděl Bůh vše, co učinil, a bylo to velmi dobré“.
Dalšími, pro náš kostel nejdůležitějšími majiteli, byli od 8. prosince 1627 řeholníci
kartuziáni. Kartuziáni dali vzniknout mnoho barokním pokladům Pecky a okolí. Jejich
zásluhou se tyčí mj. kostely ve Stupné, Borovnici a Vidonicích. Nejkrásnější dílo vévodí
však ve výšce 413 m. n. m. na poněkud vyvýšeném místě nedaleko peckovského náměstí. Mluvíme již konečně o kostele svatého Bartoloměje v Pecce v podobě, v jaké ho
známe dodnes. Tento chrám nechal vystavět převor Josef Kabert v letech 1751-1753. Stavitel je nám neznámý, avšak je velice pravděpodobné, že byl jako všichni venkovští architekti ovlivněn školou Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Výzdobou kostela byl převorem Janem Nep. Egrerem pověřen malíř Václav Kramolín z Nymburka, který tak učinil v letech 1756-1763. Bohoslužebné předměty a oltáře byly přeneseny ze starého kostela. Obraz „Umučení sv. Bartoloměje“ pro hlavní
oltář zadal vymalovat Josef Kabert neznámému žákovi nejdůležitějšího reprezentanta
vrcholně barokního malířství Petra Brandla. Křížová cesta tvořící reliéf po obvodu kostela
byla původně součástí hřbitovní zdi hřbitova zrušeného v r. 1866. Čtrnáct zastavení dal
zhotovit v r. 1772 farář J. Donth pražským řezbářem a kameníkem Josefem Ledrem. Tento
farář dal také vystavět v r. 1760 kostnici s pozlacenou bání, která však musela ustoupit
roku 1876 nové budově školy. Z kostnice se ale dochoval velký krucifix a nyní slouží
kostelu.

Po zrušení kartuziánského kláštera ve Valdicích v r. 1782 padly všechny peckovské statky
náboženskému fondu, od nějž je koupil kníže z Trauttmannsdorfu. O tomto vypovídá
rodový znak uprostřed vítězného oblouku, který v polovině 19. století nahradil
pravděpodobně dřívější Boží oko a který byl roku 1935 přemalován znakem České země.

Poslední rozsáhlé opravy interiéru proběhly v letech 1937-1939 rukama
akademického malíře Rudolfa Adámka a místních malířů pod vedením Františka
Kudrnovského. Restaurování spočívalo v odstranění veškeré přemalby z figurální malby
na klenbách a později následovala oprava Kramolínovy fresky. Dále byly zrestaurovány i
oltářní obrazy. Práce vyšly celkem na 54 000 korun. Za nynější krásnou žlutou fasádu
kostela, nové plechové opláštění bání věží a keramickou střechu vděčíme rozsáhlým a
nákladným opravám provedeným v letech 2004-2013. Díky dělníkům, kteří strávili prací
na lešením objatém kostele tolik let, se můžeme nyní pyšnit kostelem s takovým pláštěm,
jaký mu dává konečně zaslouženou důstojnost.

Pokud se rozhodnete navštívit peckovský kostel, měli byste být obeznámeni s
následujícími informacemi a sami je porovnat s realitou.

Kostel je jednolodní, kamenná, omítaná stavba s lodí o dvou klenebních polích, kněžištěm
užším než loď a s oblým zakončením. K západní zdi lodi je představěna čtyřstranná věž
čtvercového půdorysu. Přístavky při obou bocích presbytáře jsou nižší než kostel a tvoří
samostatné jednotky. Jejich západní stěna je vykrojena a tvoří tak linii prohnutého
půdorysu. V konkávně vydutých zdech spojujících věž s lodí se nacházejí postranní
vchody, jeden z nich nás uvede do točitého schodiště směrem na kůr.
Zdi kostela jsou zvenku členěny toskánskými pilastry s profilovanými hlavicemi, které
rozdělují vnější stěnu lodě na dvě části, zdůrazňují pole kněžiště viditelné nad přístavky
sakristií pouze částečně a zdobí nároží věže. Nepřehlédnutelně růžovou 0,95m vysokou
podezdívku tvoří trnož z narůžovělého pískovce místního původu. Nad pilastry se nachází
kladí o triglyfovém vlysu a bohatě zdobenou římsou. Ve stěnách lodi mezi pilastry jsou na
každé straně dvě okna zakončená stlačeným obloukem a zdobená mělce profilovaným
rámcem. Ve východním závěru lodi jsou další dvě okna s motivy Srdce Ježíšova a Srdce
Panny Marie provedenými jako vitráže. Pokud se postavíme před západní část, naskytne
se nám nejkrásnější pohled na stavbu v čele s monumentálním hlavním vchodem.
Pokud vejdeme do kostela právě tímto vchodem, ocitneme se v prostoru podvěžním.
Pomineme-li kovové mříže, spatřit můžeme také dveře částečně prosklené kyvné, které
sem byly umístěny v r. 1938. Za těmito dveřmi se nachází konečně prostor pod kruchtou,
který je nesen dvěma pilíři a zaklenut ve třech polích speciálním typem klenby- barokní
českou plackou. Vyjdeme-li dál, už nic nám nebrání se plně pokochat překrásným
výjevem vnitřku kostela. Nic nám v tuto chvíli ještě nenapovídá, že zde bylo upuštěno od
obvyklé barokní štukové výzdoby, kterou zde velice účinně nahrazuje plně uplatněné
malířské umění. V tuto chvíli si každý jistě uvědomí, jak nenahraditelné, jedinečné a dnes
už nenapodobitelné je dílo našich předků. Loď je až ke kněžišti dlouhá 21,15m, 12,9m
široká a zaklenutá ve výšce 12m. První, co každého návštěvníka ohromí, jsou figurální
fresky v klenebních polích. Uprostřed je sv. Bartoloměj na apoštolské cestě v Arménii
předveden před tehdejšího vladaře Polymia. Malba znázorňuje, jak apoštol převedl na
jedině pravé náboženství krále i jeho dvořany. O tom, že jej vladařův bratr Astyages
nechal umučit a sedřít z kůže vypovídá také obraz hlavního oltáře a jeho odchod do slávy
nebeské nám ukazuje freska nad kněžištěm. Malby jsou provedeny tak zdařile, že je velice
obtížné představit si skutečný prostý tvar klenby.

Nad kůrem je Bartoloměj vyobrazen jako nebeský ochránce zde anděly v rouchu nesené
Pecky. Freska hlásá patrona obklopeného svatozáří, kolem vznášející se andílky, stojící
ženu s dítětem ukazující k patronu a vedle klečícího modlícího se muže. Znak Pecce
upravený v r. 1633 byl namalován při posledních opravách, spatřit zde můžeme dvě věže,
hradby a Madonu s Ježíškem.

Oltářů je v kostele celkem pět. Hlavní oltář je z roku 1680 a sem byl přenesen z kostela
původního. Byl zvýšen nástavcem a doplněn sochami sv. Huga, arcibiskupa a
podporovatele řádu kartuziánů z Grenoblu, a Bruna, který roku 1084 v nehostinném kraji
na jihu Francie řád založil. Sochy sem byly pravděpodobně přeneseny z kláštera ve
Valdicích. Další oltáře patří sv. Josefu (presbytář, vlevo), Janu Nepomuckému a českým
patronům (loď, vpravo, ze starého kostela) a taktéž i oltář sv. Anny (vlevo, obraz z novější
doby).

Původní zvony ze zvonice velké věže byly v roce 1942 zrekvírovány Němci a použity na
válečné účely. Po dobu dalších padesáti let odbíjel důležité časové údaje pouze nynější
umíráček. V září roku 1992 byly však do velké věže kostela opět zavěšeny dva zvony o
hmotnosti 490 kg a 300 kg, které byly pořízeny ze sbírek místních občanů a věřících přátel
ze SRN. Vyrobeny byly v umělecké zvonařské dílně Jiřího Svobody v Brodku u Přerova a
výtvarnou reliéfní výzdobu provedl akademický sochař Otmar Oliva.

Zbytek už je na Vás, poutnících věřících i nevěřících, návštěvnících, objevitelích a
zvídavých občanech naší vlasti. Přijďte sami objevit ducha našeho kostela, klenotu
barokního období v Podkrkonoší, a poznat vše, co nedokázal vyjádřit tento článek.